Po hrozně velkym úspěchu Honzishovýho reportu z Islandu (no, těžko říct kolik lidí to vůbec četlo) tu máme další počin.
Tentokrát se Honzina ohlíží, hodnotí a popisuje jeho bikepacking vejlet po pobaltských zemích, jež učinil letos v létě na mém (teď už jeho) kole.
Klasicky se Fašoun pekně rozkecává, ale to není na škodu! O to větší inspirace pro nás všechny.
Koho se mi povedlo zmást použitím třech různejch jmen, nebojte se! Jde furt jen o toho jednoho Fajsťáka, hehe.
Loni na jaře přišel bratránek Jarda Faistaver s nápadem dojet na kole k moři. Slovo dalo slovo a my to na starejch vrakách (moje Eska Premier a jeho trekking po tátovi Rock Machine nevimco) dotáhli po 6ti dnech a 850km do nejprofláknutějšího italskýho letoviska – Bibione. Hrozný místo, mise ale splněna! To si musím dát znova, říkám si. No a tak už letos na jaře přemejšlím, kam to natáhnout tentokrát. Dávám si za cíl 1000km na zátah (jen si to rekněte…tisíc kilometrů na kole…to zní dobře, ne?) a hledám, kam vyrazit. Projíždím mapou Evropy a nakonec mi nejlíp vychází Pobaltí – Estonsko, Lotyšsko, Litva a kus Polska. Podle Google map Tallin-Varšava 997km….to by mohlo dát. Super, je naplánováno a zavírám prohlížeč.
Týdny a měsíce utíkaj, makáme na Loose Session ve Vítkovicích a najednou bum, je tu neděle po akci a tak si říkám, jedu! No jo, jenže nemám kolo. Na půdě mi leží Eska z Itálie, ta už má však svoje odbytý a tu přichází Kuba Najman s nabídkou…vem si moji (teď už moji :D) Konu jestli chceš, budu rád, když se využije. Neváhám ani minutu, ocelovej singlspeed na devětadvácách s beranama, to by mohlo na ty roviny fungovat. V pondělí večer teda vyzvedávám tuhle krásku, v úterý dávám dvacet na seznámení, všechno sedí, kupuju letenku do Helsinek plus trajekt do Tallinu (nejlepší poměr cena/výkon) a ve středu ráno frčím na letiště. Dosedám okolo druhý odpoledne, skládám kolo, zbavuju se krabice a vejlet může začít.
Z letiště se pomalu se dostávám do centra Helsinek. Nic moc tu není, široký bulváry bez lidí se starejma cihlovejma barákama působí strašidelně. Jedu dál a náhodou narážím na nejvyhlášenější kavárnu Regatta na břehu jednoho z jezer. Usedám, dávám si filtered coffee po vzoru místních a je mi fajn. Po kávě ještě rychlý kolečko kolem města a s přibývajícím soumrakem se přesunuju do přístavu na trajekt do Estonska. Tady dostávám palubní lístek, společně s ostatníma parkuju dole v podpalubí a jdu se mrknout nahoru. Cesta asi 3 hodiny, spát se mi nechce a tak šmejdím po patrech sem a tam. Najednou dveře Drivers Lounge. Jsou na kartu, ale otevřený. Beru za kliku a suverénně kráčím vpřed. Zdravím se s ostatníma kamioňákama, ptám se, co je za program, že přej sauna a chill, jooo, tak to beru! Po sauně mizím pryč, poslední hodinka na palubě a jsem v Tallinu. Je půl 1 ráno, z trajektu vyjíždím poslední, policajti mě hubujou, že nemám světla, do toho leje jako z konve, nálada nic moc. Pozdě večer si promoklej rozkládám karimatku v kampusu tallinský univerzity a usínám.
Ráno mě budí hlídač, už už čekám vyhazov a kdo ví co, a on mi jen ukazuje a lámanou angličtinou vysvětluje, kde jsou koupelny a tak. Díky kámo, to jsem nečekal. Dávám se do kupy a vyrážím. Dostávám za okraj města a po lokálkách mizím na jih směr Pärnu. Cesta krásně ubíhá, jedu s větrem v zádech, jen tak točím nohy. Krajinu střídají lesy, louky, pole, lesy, louky, pole…a tak pořád dokola. S několika zastávkama dorážím v podvečer do města, rychlá sprcha na pláži, pivo a ještě stíhám druhou půlku fočusu mezi Pärnu JK Vaprus a FC Elva. Deniss Samoilov z Elvy dostává žlutou kartu, domácí to těsně před koncem zápasu po gólu Tonise Vihmoji otáčí na 2:1, radost ohromná a tak končí můj první den na cestě. Okolo půlnoci si při západu slunce (ach, ty léta na severu!!!) rozkládám karimatku na nedaleké ptačí vyhlídce a usínám.
Budím se okolo 8, je nádherně, v místním marketu si dávám snídani a jdu na to. Spletí lesních cest se dostávám do vesničky Uulo, tady přejíždím rychlostní E67 a pokračuju dál na jih. Po 20km ji přejíždím znova na druhou stranu a po pobřeží se v poledne dostávám na hranice s Lotyšskem, do města Ainaži. Oslavuju obědem na terase s výhledem na moře, kávička, a zpátky do pedálů. Z Ainaži musím asi 10km po rychlostce spojující Tallin a Rigu, nechce se mě, ale jiná možnost neexistuje. Jedu teda co to dá a v Salacgriva odbočuju po P12 do Limbaži. Asfaltka se pomalu mění v prašnou cestu a Kona dostává první test. Vyklepanej nakonec dorážím v pozdním odpoledni do Limbaži, lehám si u jezera na pláž a nachvíli usínám. V podvečer se nakonec sbírám, jedu do města, nakupuju zásoby, dávám si něco něco jako fozolovo-cizrnovo-bramborovej salát (to je liga!!!) a jedu dál. Chytám druhej dech, slunce zapadá, kiláky odsejpaj a tak to nakonec dávám až do 40km vzdálený Ragany. Kemp rozkládám kousek za městem, nikde nikdo, klid, a v mžiku spím.
Na další den si dávám za cíl hranice s Litvou. Dopoledne to jede jak víno, po padesáti kilákách dorážím na oběd do města Ogre, zas si dávám ty jejich saláty (fakt to zkuste, až tu budete!), přejíždím přes řeku Daugavu a mířím na jih do Vecumnieki. Hned za mostem přes řeku začíná totálně rozbitá stěrková cesta. Beru to zkratkou a s vidinou, že se to na další křižovatce změní, zůstávám v klidu. Hovno. Za křižovatkou to je snad ještě horší a mě nakonec těch 25km trvá asi 4 hodiny. Pak už to ale jede a tak se snažím dohnat ztracenej čas. Na hranice dorážím okolo 9 večer, úkol splněn, je ale pořád dost světla a tak pokračuju dál až do prvního většího města Biržaj.
Ráno krizovka. Spal jsem u fotbalovýho hřiště na břehu jezera, super místo, až na miliony komárů, který mě až do rána nedaly klid. Chtěl jsem vyjet už s úsvitem, jen abych těm sviním unikl, nakonec se převaluju až do 8mi a naprosto zničenej sedám na kolo. Ve městě se to snažím dohnat kafem a dobrou snídaní, kdepak, dneska to bude dřina. Vyjíždím až okolo půl 11, je hic, fouká protivítr a vleče se to. Okolo 3 odpo dorážím do Panavezy. Nemám najeto ani půlku toho co bych chtěl. Z města jedu po 195tce na jih, nebaví mě to, nadávám, a v tom kousek od silnice rybník a pláž plná lidí. Neváhám ani minutu, rozkládám karimatku, beru plavky a jdu se smočit. K tomu jedna litevská dvanáctka, nálada se okamžitě mění, jsem na dovolený, tak co bych se pořád někam hnal?! Dvě hodiny se tak střídavě koupu a válím na karimatce, sleduju lidi a vychutnávám tenhle okamžik. Osvěženej vyrážím v podvečer zpátky na cestu. Vítr se uklidnil, jede to jak po másle, Cimrmani do sluchátek a já to nakonec hoooodně po půlnoci dávám až do 60km vzdálený vesnice Babtai.
Budím se pod borovicí u vysoký budovy kdesi ve městě. Snažím se rozpomenou, jak jsem se sem dostal, na zdi vidím kříž, jooo, u nemocnice jsem. Z protějšího okna na mě civí plná čekárna lidí, něco si povídaj a ukazujou na mě, tak to moc neprotahuju, balím spaní a mizím dál. Dávám 30 na lačno až na okraj Kaunasu, jednoho z největších měst v Litvě. Ikdyž je to je pár kilometrů po okraji, dává mi to celkem fest zabrat. Navigace mi ukazuje fakt velkou zajížďku, tak beru kolo na záda a dávám asi kilometr dlouhej pochod skrz křoví při okraji dálnice. Pěkně zahřátej sedám zpátky na kolo a hezkou lesní cestou se dostávám až do Kazlų Rūda. Odtud do Marijampolė a při západu slunce po krásnejch lokálních cestách až na hranice s Polskem. Až za tmy zastavuju ve měst Puńsk, rychlá koupačka v rybníku a po chvilce hledání si rozkládám spaní pod stromem na zahradě mateřský školky přímo v centru. Večer dělám ještě rekapitulaci trasy, mám najeto 820km, do Varšavy je to ještě hodně přes 300km, tak tedy měním plán a za krásných 550kč kupuju přímou jízdenku na 700km z Bělostoku do Szklarske Poreby. Úkol na další den je teda jasnej, posledních 170km na vlak.
Ráno nespěchám. Kávička, sladký, slaný, pořádně se na tu cestu napápnout. Je nádherně, bezvětří, jedu si piánko a kochám se. V Suvalkách dávám oběd, v Augustově potom svačinu a zákusek. Po celkem frekventovaný silnici 8 to v Suchowola stáčím na lokálky a skrz zvlněnou krajinu plnou lesů a polí to v pozdních večerních hodinách dávám až na nádraží do Bělostoku. Přímo za nádražím si na nákladním perónu rozkládám karimatku a na pár hodin usínám.
Rozespalej kupuju v Seven Eleven sváču do vlaku, v půl 7 nasedám na rychlík, zamykám kolo a znovu usínám. Odpoledne si v jídelním voze dávám kafe a zákusek (to je věc tenhle jídelák!) a před pátou odpolední vysedám ve Szklarske Porebě. Posledních 40km přes Harrachov a v 7 večer jsem doma. Všeho všudy 8 dní, 5 zemí a cca 1020km v sedle.
Pobaltí je na takovejhle bikepacking jak dělaný. Jedna velká rovina, v létě příjemný podnebí, lokální cesty bez provozu, borovicový lesy, louky a pole. Kempovat se dá víceméně všude. Je tu levno, dobrý jídlo a pivo. A fajn lidi. Nic víc mě nenapadá, jeďte se tam podívat samy. Čau Honzina
