Tak aby to neskončilo jen pár odstavcema, jsem zpátky a kanadská jízda Honzy Faistavera aka Honziny aka Fašouna aka kdo chce co chce pokračuje. 2021 je tady, tak tomu pome dát zase takový menší shrnutí, jen mě nechte mrknout, kde že jsme to skončili…jo, už to vidím! Takže…začal jsem bydlet (jako bydlel jsem i do teď, ale myslím normálně, pěkně v baráčku, s tekoucí vodou, elektřinou a všema těma vymoženostma). Věděl jsem, že si budu muset v nejbližší době něco najít, nicméně furt jsem to tak nějak oddaloval a ponechal věci náhodě…no jako dycky. No a náhoda tomu chtěla tak, že Mára co bydlel s Kubou (parťákem z práce), se rozhodl pro návrat domů (z víceméně úplný pohody do úplnýho lockdownu…blázen) a zbyl po něm na baráku flek, přesně tak, jak jsem potřeboval já. Takže slovo dalo slovo a já se stal na dalších pár tejdnů nájemníkem apartmánu 202 na adrese 3050 Alta VistaPointe. Společně s náma tam ještě bydleli ségry Aničku se Simčou, miliónový holky, a já se zase cejtil na chvíli jako doma…Dál nám zavřeli bikepark, bylo to velkolepý, v sobotu padaly trakaře, v neděli pro změnu sněžilo a v pondělí, kdy bylo grande finále, svítilo a bylo azůro (to jsem byl samozřejmě v práci). Suma sumárum teda od začátku srpna odježděno 29 dní, jeden vtipnej pád, spousta novejch kámošů a někonečně lapů na Dirt Merchantu. Takže i přes všechny ty bojový podmínky nakonec dobrý. Co dál, dál jsem nahodil teleskop a vydal se objevovat okolí. Víceméně každej následující víkend až do začátku prosince jsem se dycky v pátek po práci sbalil a vyrazil. A že toho nebylo málo!

Prvně znova do Kamloops za kámošem Drakem, kterýho jsem potkal o několik víkendů zpátky v Sun Peaks (kde nás protáh po rozestavěnejch trailech, za což mu pak sebrali sezónku, haha). Mlaďas, kterej to tam hodně má, mele pátý přes devátý, rozumíme si. Jezdíme Bike Ranch, v neděli pak nějaký lokálky a pár toček na gravel pitu. Víkend na to přišla sněhová vánice, takže zůstávám doma, v sobotu něco málo ve Squamishi a v neděli první opravdovej trek pěkně 30 kousků na Panorama Ridge a zpátky. Ráno to vypadá slibně, k poledni se to trochu kazí, nicméně kámoška Martina zachraňuje situaci, vytahuje plastový panáky, rozlejvá kořalku a je nám dobře. Dole u jezera nám pak sedaj ptáci na ruce, na ramena, na hlavu, no prostě kam si dáš zbytek svačiny…nemá se to, ale těžko odolat za tu prdel. Další tejden za tyčí Sandia Sniper 300 Carpet Extractor, pátek a já mizím do Vancouveru vočíhnout ten pravej Nórt Šór! V sobotu dávám Ladies Only, Expresso a Pipeline na Mt Fromme, v neděli pak Incline, Pingu a Boogieman na Mt Seymour, všechno technika a starý oslizlý lávky, čumim jak puk co za metaly se tady jezdilo už před 30ti rokama. Pár sekcí tlačim nebo vynechávám úplně a nemám problém to přiznat, je to fakt dost! V neděli to balim trochu dřív a kulim zpátky do Whistleru, páč máme na baráku večírek. A co se bude pít? No jasně, sud nalezenec! Ještě něž jsem na víkend odjel tak ho beru k Simče do restaurace na zkoušku, jestli teda jo nebo ne. Dostávám info že je to ,,asi“ nějaká ipa a že je to ,,asi“ v cajku. Tak se tam cestou na další job zastavuju na ochutnávku, je to hnus, vůbec mi to nejede, ale zas to tady chvíli teplý stálo, třeba to bude za čerstva lepší, říkám si. Takže hned po práci jedu do Junction Function/Function Junction (doteď nevím, co je správě) vypůjčit pípu, holka v pivoraru nad tou story kroutí hlavou (je to divný, já vim), nicméně pípu mi půjčuje, platím 15 dolcků a spokojenej se vracím domů. Přes noc necháváme soudek na balkóně vychladit a vono fakt jo, ráno to není vůbec špatný, takže 100 piv zadax a párty může začít! No a když se v neděli vracím vyprahlej jak sahara, padá do mě jedno za druhým, nakonec i já padám a pondělní ráno není úplně růžový (tyhlety silný piva ve velkým množství, to je zlo). No a celej další tejden se dopíjí, jde to pomalu, přeci jen padesátka sud je padesátka sud, ale tak nějak se nám to daří a za pár dní je hotovo. Takže tolik k sudu nalezenci. 

Další víkend je španělský víkend, neboť já a 5 španěláků jedeme do Coast Gravity Parku. V tejdnu to nějak řeším a kámoš Pol Molina že prej by jel. S tímhle bláznem jsem se potkal na skokách ve městě, sem tam jsme dali lap v parku, fajn týpek, a s jistotou můžu říct, že i nejuřvanější člověk na světě (já mu nesahám ani po kotníky)! Tak ho teda v pátek po práci nabírám a frčíme do Horseshoe Bay na ferry na Sunshine Coast. Jedna nám ujede těsně před nosem ale furt stíháme tu poslední, takže houby zle, mezitím si dáváme výborný all you can eat fish and chips dole ve městě a je nám hej. Narvaný jak žok se dopotácíme k autu a lehce po půl 12 vyjíždíme na druhý straně zálivu v Gibsons. Na jedný ze servisek okolo rozděláváme kemp a hurá na kutě. 

Ráno to balíme, rychlá zastávka v Secheltu pro snídani a po 9 jako jedny z prvních přijíždíme na parkoviště. Kávec a pišingr klasika, přijížděj Polovi kámoši z Vancouveru, skládáme kola, registrace a hurá do fronty čekat na shuttle. Park jede od 10 do 4, střídaj se tu 2-3 džípy s přívěsem na kola, kdo dřív příjde, ten dřív jede, jednoduchý jak facka. Kopec je to miniaturní, převýšení max, ale jako MAX 150m, za to traily jsou světový! Nahoře sedneš na kolo, pustíš brzdy a vezeš se. A je jedno jakej trail, všechno má neskutečnou flow, všechno váže tak jak má a hned první jízdu jedeš kule protože tak nějak tušíš, co je za zatáčkou, ikdyž jsi tam nikdy nebyl. Dáváme lehkej warm-up a po zbytek dne už víceméně jenom  kombo Coastal Cruise, Flight Deck a Pay Dirt. Já se nakonec trochu hecnu a flipuju největší double na Coastal Cruise, na první dobrou, spokojenost a tím je pro dnešek hotovo! Po ježdění jdeme ještě omrknou Backwoods na druhou stranu kopce (kdo ví, ví) a ty vole to je úlet! Dvě lajny spojující se v poslední mega step up, jako na fulla asi jako jo, na pevňáku bych do toho nešel ani hovno! Kola do auta a hurá do města na jídlo, španěláci mizej zpátky do Vancouveru a my se přesunujem do Roberts Creeku, kterej je v plánu na zítra. Pol už tu byl takže ví co a jak, kempujeme na malým parkovišti přímo u trailů, rozděláváme ohěn, pár piv a spát, dneska to bylo výživný. 

Ráno je jak malovaný, pomalu se vysoukáme ze spacáků, něco zakousnem a jdem to omrknout. První věc – Hand Solo – ultra zábavnej singltrack se spoustou skoků a klopenek, dáváme to asi 4x, tady se dá strávit celej den! Rychlej přesun na Seven Up, old school věc, kde na půl kilometru jedeš tak 400m lávky a technický blbosti, pár míst celkem na morál, ale dáváme to všechno a jedeme na poslední, neznačenej trail, kterej tady ty bláznivý španěláci objevili naposled. Pár skoků na zahřátí, velkej drop ze skály, několik zatáček, 3 skoky přes 3 potoky a jseš na konci. Liga! Pozdějc koukám, že tenhle trail byl i v několika videích pro Specialized, takže asi další práce kluků z Coastal Crew. Pár jízd a už dost unavený se vracíme zpátky k autu. Ferry jede tak akorát a lehce po 7 jsme ve Whistleru. 

Sunshine Coast je přesně ta ,,pravá“ Kanada! Stromy volezlý mechem, všude okolo kapradí a skrz to ten půl metru širokej trail vedoucí od nevidim do nevidim! A Coast Gravity Park uprostřed toho všeho, tady je to pro nás emtébé gáje prostě ráj! Plus mírný klima po celej rok, tak co chtít víc! Snad jen že mimo Gibsons a Sechelt je tady dost mrtvo, obzvlášť přes zimu, takže s prací a tak to asi není úplně výhra, ale kdo ví. 

No a zbejvaj poslední dva tejdny, jednou dávám znova Vancouver, páč tam mě to bavilo, podruhý srandy Honzy Wintera ve Squamishi (takovej malej, nenápadnej týpek co staví ty největší nesmysly v celým Sea to Sky, dík Honzo, na jaře jsem zpátky!) a je hotovo, ende šlus, obejmout mašiny v práci, rozloučit se s kamarádama a vyrazit vstříc neznámu, tak jak to mám rád! Plán je jednoduchej, pár měsíců na Vancouver Islandu a na jaře, až bude zase trochu přijatelně (rozuměj bez sněhu) zpátky do Whistleru! Nic konkrétního nemám, ono co taky vymejšlet, když jsem tam nikdy nebyl.  

Tak teda 7. prosince se stěhuju zpátky do dodže, zvedám kotvy a opět na ferry do Horseshoe Bay. Tentokrát kupuju jednosměrku do Nanaima a jsem napnutej jak guma u kalhot! Přijíždím brzo ráno, Nanaimo mě víta komplet prochcaným dnem a teplotou okolo nuly, tak trochu pochybuju, jestli to byl dobrej nápad, nicméně další den se to trhá, rtuť teploměru jede nahoru a já si to šálim skrz Stevie Smith bikepark v triku, na začátku prosince, ale tak teda jooo! Další dny se rozkoukávám, dávím něco málo na Mt Benson, courám po kavárnách a celkově užívám tohodle novýho/neznámýho protředí. 

O víkendu jedu na jih do Duncanu, dostávám echo od kluků co jsem potkal v létě ve Whistleru, že prej maj volný místo na shuttle na Mt Prevost a jestli se nechci přidat. Na to samozřejmě nejde říct ne, tak se v sobotu ráno se potkáváme dole na parkáči a celej den nahoru dolu nahoru dolu, dokud z toho není člověk úplně pitomej! Trailů plnej kopec, většinou rychlý singltracky ale i technika a sem tam nějaký skoky, stačí si jen vybrat. Tyhlety mlaďasové to tam hodně maj, rodiče do nich sypou prachy, každej víkend se jeden z nich obětuje a vozí hošánky, kde jen zrovna chtěj jezdit, haha. Netřeba dodávat, že moje kolo za 100k je proti jejich karbonovejch raketám silnej podprůměr. 

V Duncanu přenocuju a ráno mizím do Victorie, hlavního města BC. Victorie je nejvíc na jihu, to znamená nejtepleší klima po celou zimu, na druhou stranu tady žije téměr 350 tisíc lidí, ježdění žádná sláva, nějak se tady necejtim. Dávám tomu pár dní, většina času prochčije, tak si alespoň tuním dodže novou matrací a dalšíma blbostma co jsem našel na Marketplace za pár korun a vracím se do Duncanu, kde se mi líbílo asi nejvíc. Malý město, přesně na půl cesty mezi Nanaimo a Victorií, dobrej kávec všude okolo, ježdění top strop, hele není co řešit! Přijíždím v trochu blbej čas, něboť je těsně před vánocema, takže všichni už jsou myšlenkama doma a hledat práci je teď trochu naprd. To samý s ubytkem. Ale nějak mě to netrápí, užívám pěknejch dní, jezdím a mám se fajn. Na konci roku se mi daří najít ubytko s možností nastěhovat se hned od prvního, jsem trochu na vážkách, ale žádný další možnosti nemám, takže to beru na měsíc a dál se uvidí. Po novým roce objíždím všechny možný práce v okolí, sám se divím, kam všude jsem se dostal na pohovor (jako třeba výroba kajaků), abych nakonec skončil na St. Jones Academy v Shawnigan Lake jako školník. Jo, ŠKOLNÍK!

Takže momentálně se maj věci takhle…mám svůj vlastní pokoj (chatku) cca 10 minut na sever od Duncanu, pěknej výhled do okolí, Mt Prevost 5 minut autem na jednu stranu, Mt Tzouhalem to samý na druhou, nájem 400 dolarů…Liga! Má to však i svoje mínusy…Jsem tu s rodinou (dvě děti, kluci 2 a 4) a jednou australankou, která jim dělá chůvu. Oni bydlej v baráku, kde máme společnou kuchyň a koupelnu a já naproti nim. Jsou to celkem v pohodě mladý lidi, ale takový hovada, že se mi chce občas blejt! Příjdeš do kuchyně že si uvaříš…ale zrovna je po celý lince rozesraný špinavý nádobí…otočíš se, že si na ostrůvku něco nakrájíš…ale zrovna na něm skáčou ty dva malý kluci s nohama černejma jak popel, protože se tam chodí v botech (v zimě kdy venku imrvére chčije). Chceš si sednout ke stolu, ale všude je rozházený jídlo, protože kluci si zrovna hráli a australanka má na salámu, protože to tady má za pár. Občas je to fakt humus! A co mě nejvíc udivuje, že jim to je všem úplně u prdele. Jednou za tejden sem chodí ženská na úklid (tu teda od srdce lituju), to pomůže tak na den-dva, ale pak to sklouzne zas do starejch kolejí. Já mám

naštěstí tu “svojí“ chatku naproti, která je komplet zrekonstruovaná a čístá a k nim chodím fakt jen v nezbytnejch případech (víceméně jenom do sprchy), tak se to tak nějak zatím dá. 

Co se týče práce, ta to vyrovnává. Jak jsem řekl, dělám školníka (kohlman, kde je přezutí? haha) na soukromý základce St Jones Academy v Shawnigan Lake, asi 30 minut autem, od pondělí do pátku, 7:30-16:00. Práce je to různorodá, jednou venku, jednou vevnitř, takový ty klasický školníkovský činnosti. Jsme tam ještě s dalšíma dvěma chlápkama Chrisem a Seanem (Sean Burns – A TO JAKO BEZ PRDELE!!!! :D), pohodový pětačtyřicátníci, dobrá společnost tyhle dva! Obědy zadax, veškerý vybavení školy k dispozici, vše

chno záleží na dohodě…co víc si přát!

No a každou volnou chvíli jsem teď na Mt Prevost, ve dne v noci běhám po lese s lopatou a dávám do kupy jednu starou lajnu (je čas taky něco vrátit za to všechno co Kanada dala). Co se počasí týče, dost tady chčije, na druhou stranu když vyjde den, tak je to skoro na triko (není jich moc ale o to víc si jich člověk váží). Smlouvu v práci mam na dobu neurčitou, ale vypadá to tak na konec dubna, no uvidíme, co bude, bude. Takže tolik k podzimní části, na jaře Vám přistane další kus! 

Čus bus,

Honzina