Červen 2022, bolí mě noha a počasí taky nic moc, ideální zaplout do mýho koženýho gaučíku a zas Vám něco málo naservírovat k rannímu kávecu. Trochu jsem na to teď sral, ani nevím proč, ale když už jsem to jednou rozjel, je třeba o držet! Honzina v Kanadě část pátá, pome si!

Zpátky do léta 2021…jo, byl jsem na dovolený! 16ti denní roadtrip po zakouřený BC. Věděl jsem, do čeho jdu a bylo to asi takový, jak jsem čekal…někde dobrý, někde horší, a někde úplně na hovno. První zastávka Woodlot, asi 50km východně od Vancouveru. Jsem tady hlavně kvůli trailu Heckyl and Jeckyl, kterej je podle Trailforks momentálně zavřenej kvůli územnímu právu mezi bílejma a indiánama (což se tady děje docela často), ale místní nad tím jen mávnou rukou a po slovech have fun pokračujou dál. Rychlej singl s našejplejma skokama a klopenkama, od začátku do konce 2 minuty neskutečný flow, tady bych mohl strávit dny! Po obědě pokračuju dalších 200km do Merritu. Rychlá zastávka v Hope a okolo 6tý jsem tam. Z krásnejch lesů s kapradím na pobřeží se krajina zvolna mění do vyprahlý, skalnatý polopouště. Už toho mám za ten den celkem dost, ale v Merritu se hecuju a dávám ještě rychlovku na Iron Mountain. Za západu slunce se potom ještě přesouvám dalších 150km do Kelowny. V tuhle chvíli je v BC na 1100 požárů a začíná to bejt znát. Do Kelowny přijíždím za tmy, parkuju u nějakýho marketu a čus. Dlouhej den to byl.

Hned za Kelownou je Big White, docela známej bikepark, tak tomu dám šanci. Nemá cenu se rozepisovat, tady to je fakt slabota. Nicméně kousnu se a permici za 60 dolarů projíždím až do konce, sprcha na parkáči a hurá do Nelsonu, kde jsem domluvenej s kámošem Alexem Volokhovem, že mě trochu provede po okolí. A cestou tam už to začíná bejt fakt hustý. Těch dalších 300km projíždím totálně zakouřenou krajinou, viditelnost na 400-500m (když to přeženu) a slunce připomíná už jen velkej oranžovej flek. A tak to tady maj lidi dva-tři měsíce v kuse. Zas si řikám, jakou z prdele kliku máme na Vancouver Islandu, kde za celý léto nebylo vůbec nic! Kempuju v Rosslandu a ráno dávám asi hoďku a půl do Nelsonu, kde na mě čeká Alex. 

Potkáváme u něj doma, prej menší změna plánu a to že se místo Nelsonu pojede do Retallacku šejpnout a pojezdit fest lajna a jestli mi to nevadí. Jsem nasranej, ale když už se sem táhnu takovou dálku, mávnu nad tím rukou a tak ve složení já, Alex Volokhov, Kurt Sorge, Chris aka The Dude (to je parta co) a jeho štěně Irma (aka baby bear, když je D Důd v náladě) pakujeme Sorgeho Tundru a vyrážíme. Sorge platí celej trip, má tam na podzim nějakej videoprojekt pro Shimano, a tak že když mu to pomůžeme dát do kupy, pivo, jídlo a tráva jde na něj (škoda, že nehulim). Retallack je asi 2 hodiny od Nelsonu uprostřed ničeho a traily společně s fest lajnou dálších 30 minut džípem po servisce. Na skokách jsme okolo poledne a do 10-11 večer to ladíme, přece jen na to nikdo přes rok nešáhnul a odplevelit dopady dlouhý jak 14 autobusů dá zabrat. Přes noc zůstáváme poblíž skoků v jedný starý chatce bez proudu a bez vody, všude kolem haldy sutin a harampádí z dob dávno minulých, kdy se tady těžilo stříbro a kdo ví co, tohle místo má atmosféru! Ráno probíračka v potoce tekoucím přímo z tajícího sněhu nad náma a ikdyž jsem na studenou docela zvyklej, tohle bolí. Skoky naskakuju na 5-6 pokus, euforie ohromná, bohužel přesně v ten moment kdy začínáme bejt rozjetý přichází nepříjemnej vítr ze severozápadu (nebo z jihovýchodu? ty jo teď už fakt nevim) a to na skokách 15m plus nechceš. Takže nás Chris vyváží na jeden z vrcholů okolo, dáváme půl hodiny dlouhej trail zpátky k Retallack Lodge a balíme to. V Nelsonu jsme okolo 7mi večer, zůstávám přes noc a ráno směr Fernie. Nezapomenutelný dva dny, to teda jo!

Do Fernie dorážím lehce po poledni, je vyprahlo, tak si dávám siestu ve stínu u řeky a v podvečer vyrážím na kopec omrknout místní traily. Ze všech bilbordů okolo na mě útočej ty nejkrásnější panorama, jaký si dovedeš představit, díky požárům ale vidím bohužel jen obrysy toho všeho a šlapat na kopec ve 30 stupních a momentální kvalitě ovzduší rovnající se vyhulení krachle cigaret taky nic moc. Dávám nějaký flowčka, druhej den bikepark (kterej je sakra dobrej) a tradá na sever.

Původní plán je dát si 2-3 dny v Rockies, Banff, Lake Louise, Icefields Parkway a takový ty turistický věcičky. Podle radaru na předpověď kouře je to tak pade na pade, jsem dost na vážkách, ale nakonec to musím odvolat (tzv. kólnout), přeci jen je to dalších 1000km navrch s hodně, hoooodně nejistým výsledkem. Místo toho teda rovnou do Revelstoku za kámošema ještěrama Dočisem a Dančou. Je to 500km a na mapě Kanady asi 0,00 hovno. Ty vzdálenosti tady mě fakt bavěj, haha.

Zůstávám dva dny, pokecali jsme, pojezdili, ale i tady je situace dost špatná, takže jedu na západ směr Kamloops se zastávkou v Silverstar bikeparku, kde už by to mělo bejt zas snad o chlup lepší. Silverstar je pecka, společně se Sunpeaks a Whistlerem určitě nejlepší bikeparky v Kanadě, přes noc dokonce trochu sprchlo, takže podmínky top strop a celej den točím všechny traily do zblbnutí! Zůstávám až do zavíračky, která je behěm léta v 7 (od 10ti od rána to dá zabrat), balím cajky a jedu dalších 200km do Kamloops, kde jsem okolo půlnoci. Další den Sunpeaks, to je srdcovka, den na to Bike Ranch s kámošem Pavlem Hospodkou a tradá do Whisleru. Při průjezdu Lilloetem uprostřed noci vidím naživo jeden z požárů. Víceméně celá jedna strana hory vzdálená 2-3km je v plamenech. Představa, že jich tady je v tuhle chvíli na 1100, mě děsí.

Před Whistlerem se to naštěstí vybírá a tak jdu pěšo tůru na profláklý Joffre Lakes. 9 ráno a člověk nemá kde zaparkovat, krásnej příklad toho jak lidem naservírovat divočinu přímo pod nos! Už chyběj jen eskalátory a je to kompletní! Tak to nějak za dopoledne sfouknu, pak to prokletý klesání do Pembertonu, kde jsem minule skoro uvařil brzdy a už jsem ve starým známým Sea-to-Sky. Ve Whistleru zůstávám čtvrtek/pátek, něco bikeparku, něco piv s kámošema a protože mám ještě dva dny, beru to přes Sunshine Coast zpátky domů na Vancouver Island. Všeho všudy 16 dní a 3200km, dodž to dal bez ztráty kytičky (resp. bez ztráty jakýkoliv kapaliny), ten kouř to cestou trochu znepříjemňoval, ale i tak převažujou plusy. 

Zbytek léta pak probíhal tak nějak normálně. Ve škole jsme měli přes prázdniny pár projektů, který se samozřejmě nestihly, takže podlahy ve třídách se pokládaly odpoledne před začátkem školního roku a lavice se stěhovaly zpátky před prvním zvoněním, haha. Ale dopadlo to a mě začal druhej rok školničiny na St. Johns Academy.

Na začátku září jsem se rozhodl, že když tady ještě nějakej čas strávim (přiklepli mi víza na další rok), bylo by fajn se taky podívat domu. Ve škole to vzali úplně bez problému, takže první dávka vakcíny, měsíc na to druhá, 14 dní počkat jestli to přežiju (je to dobrý!), zabalit kolo, něco málo suvenýrů nakoupit a 24. října tradá zpátky za oceán! Na letišti ve Vancouveru trochu stres, když mě nechtěj uznat jejich vlastní očkování (nekecám!), ale nějak se to daří vyřešit, 12 hodin do Istambulu, 2 do Prahy a jsem tzv. na domácí půdě!

Začátek prosince a já dosedám zpátky na letišti ve Vanu. 6 tejdnů doma uteklo jak voda, bylo to krásný, ale nedá se nic dělat, škola mě potřebuje! Cesta zpátky byla asi takovej voser jako cesta domu, paní za přepážkou na imigračním je ale příjemná a místo na půl roku mi přiklepne víza až do konce 2022, to potěší! Vybalit krámy a druhej den pěkně s džetlegem jako krává zpátky do rachoty!

Na Vánoce jedu do Whistleru a už cesta tam je trochu výzva, neboť Tercel má 8 let starý univerzály gumy (ne, nehodlám do auta za 13 táců investovat) a co si budem, to na kanadskou zimu není úplně to pravý. Ale daří se a tak prožívám 24. prosince trochu důstojněji něž minulej rok kdesi v Nanaimu na parkovišti. Cestou zpátky zase čelím problému zmrznutí, v -25 stupních, 30km klesání a izolací z plechu v tom autě není úplně nejpříjemnějc. Ale je dobrý si to zažít, člověka pak jen tak něco nerozhodí. 

První dva tejdny v novým roce klídek, děckám se prodlužujou prázniny až do 10.ledna (za poslední rok mi přislo že v tý škole spíš nebyli než jo), no a pak se to stalo…je pátek 14. ledna, klasický zimní odpoledne, končím v práci, balím cajky a čelovku a jako už asi 100x předtím jedu do Duncanu na lokální kopec doťuknout svůj trail (aby tady po mě v Kanadě taky něco zůstalo). Vyškrábu se nahoru do lesa (od parkoviště a pár baráků asi 200m), rozsvítím čelovku, sluchátka a začnu přehazovat hlínu na posledním skoku. Je něco před pátou, v lese už pěkný šero, ale furt je tak nějak vidět. Po sérii několika pohybů krumpáčem čechrajícím hlínu a několika pohybů lopatou přesunující tuto hlínu z bodu A do bodu B zvednu hlavu a podívám se na vteřinu okolo sebe do černýho, temnýho lesa, tak jak jsem to za ten poslední rok, kdy sem chodím kopat (sólo, převážně za tmy po práci), udělal nepočítaně. Asi z toho, že jako lidstvo máme podvědomě strach z neznáma, asi z toho že vím, že jsem sám v noci v kanadský divočině a že se tady v noci po lese potulujou nejenom srnky a prasata, ale i velký šelmy. No a dneska mám to štěstí (štěstí?) a jedna taková se na mě přišel podívat. Na asi 15 metrů přede mnou sedí dospělá puma americká, čtvrtá největší kočkovitá šelma na světě, abslutně nehybně, pravděpodobně v myšlenkách, co doprdele dělám v jejím revíru. Ale na vysvětlování teď není čas. Po tom, co mi projede hlavou…ty vole vono se to fakt děje…a potom, co si sám nahlas řeknu – HLAVNĚ KLID (uff, hned je mi líp) pomalu sahám do kapsy pro nůž, lopatu přehazuju do levý ruky, sbírám klíče od auta a pomalinku, polehounku s čelovkou upřenou na to nádherný zvíře, vyklízím pole. Jen co zajdu za horizont, beru nohy na ramena div si tu kudlu nepíchnu do břicha, zamykám se na parkáčí v autě a rozdejchávám.  Druhej den se vracím pro zbytek věcí a stopy v bahně všude okolo velký jak dlaň připomínaj, že to nebyl jen sen. To co jsem dělal byla velká kravina a teď to vím…občas ale člověk potřebuje lekci aby si to uvědomil, tady to naštěstí dobře dopadlo. 

Co se týče zimy Vancouver Islandu, ta byla letos velice, velice příjemná. Napadlo jen jednou během Vánoc, za 14 dní to bylo pryč a od tý doby už ani vločka. Když pršelo, tak jen přes týden a na víkend bylo vždycky arůzo. Od začátku roku jsem se taky poohlížel po nějakým větším autě, ať mam na léto zase luxus v podobě pořádnýho campervanu! Jeden den se na marketplace objevilo 2001 GMC Safari, z fotek vcelku zachovalý, tak burcuju kámoše Dana Ferriho, kterej ví o autech snad úplně všechno (protože já vím úplný hovno) a jedeme se na to podívat. Od Dana dostávám zelenou, platím 2600 dolarů cash a vezu si domu další krám. Auto mi pak dalších pár tejdnů stojí nepřihlášený před barákem, sem tam něco udělám, ale nějak není čas a s cenama benzínu, který jsou na historickým maximu, budu radši živit 1.5tku čtyřválec než 4.3 šestiválec, to dá rozum.

Jaro bylo letos bez zlomený kličky, oproti minulýmu roku teda skoro celý propršelo (nebo spíš minulej rok byl byl vyjímkou, že tolik nepršelo), prodlouženej velikonoční víkend jsme strávili s partou Kamloops (sakra to je stejně nejvíc spot, každej emtébé gáj by to měl alespoň jednou zažít!), s kámošem Liamem jsme dali do kupy dvě videa (jedno jen tak a druhý pro Knolly, za který teď teda jako jezdím), ve škole jsme měli pár projektů, ale s tím jak se blíží konec roku tak většinu času jenom šolicháme okolí a dáváme záplaty všude možně, protože baráky z roku 1965 se pomalu (ale jistě) rozpadaj. Jo a někdy na začátku března se mi ve škole konečně rozjel mtb kroužek, kterej jsme s tělocvikářem plánovali už od podzimu a kvůli kterýmu jsem si dělal PMBIA level 1 instruktorskej kurz. Přihlásilo se nám devět kluků, nakonec jich zůstalo jenom 5-6, což bylo vlastně dobře, protože uhlídat partu 13-14ti letech puberťáků, to není prdel. Po pár lekcích na lokálním kopci přes trochu vostřejší traily v Duncanu a pár dirtparkách okolo jsme to dotáhli až na školní závody pro celou BC, kde teda moji hoši totálně vyhořeli (jojo, konkurence tady je velká), ale myslím, že dobrá zkušenost jak pro ně, tak pro mě. Takže to tak asi ve stručnosti co bylo. A tak jako Forest Gump v tý scéně když běžel přes Ameriku najednou zastavil a řekl…jdu domu…tak jsem i já  jednoho červnovýho rána vstal z postele řekl…jdu domu. 

Dneska je 15.června, ve škole jsem dal ke konci měsíce výpověď, prodal jsem svoji milovanou toyotu (ale koupil ji kámoš Dan Fleury, takže zůstává v krů a to je dobře) a poladil GMC dodávku, ve který plánuju od začátku července bydlet. Trochu se ve mě perou pocity, ale cejtím, že je čas jít zas dál. Kanada je super ale moc, moooc daleko od domova. V létě bych rád do Alberty, Crankworks ve Whistleru to je jasná páka, možná Washington a Oregon na otočku…no, uvidíme. Snad bude o čem psát abych to celý tak nějak uzavřel.

Tak zas za pár měsíců zduř!

Honzina

Červen 2022, bolí mě noha a počasí taky nic moc, ideální zaplout do mýho koženýho gaučíku a zas Vám něco málo naservírovat k rannímu kávecu. Trochu jsem na to teď sral, ani nevím proč, ale když už jsem to jednou rozjel, je třeba o držet! Honzina v Kanadě část pátá, pome si!

Zpátky do léta 2021…jo, byl jsem na dovolený! 16ti denní roadtrip po zakouřený BC. Věděl jsem, do čeho jdu a bylo to asi takový, jak jsem čekal…někde dobrý, někde horší, a někde úplně na hovno. První zastávka Woodlot, asi 50km východně od Vancouveru. Jsem tady hlavně kvůli trailu Heckyl and Jeckyl, kterej je podle Trailforks momentálně zavřenej kvůli územnímu právu mezi bílejma a indiánama (což se tady děje docela často), ale místní nad tím jen mávnou rukou a po slovech have fun pokračujou dál. Rychlej singl s našejplejma skokama a klopenkama, od začátku do konce 2 minuty neskutečný flow, tady bych mohl strávit dny! Po obědě pokračuju dalších 200km do Merritu. Rychlá zastávka v Hope a okolo 6tý jsem tam. Z krásnejch lesů s kapradím na pobřeží se krajina zvolna mění do vyprahlý, skalnatý polopouště. Už toho mám za ten den celkem dost, ale v Merritu se hecuju a dávám ještě rychlovku na Iron Mountain. Za západu slunce se potom ještě přesouvám dalších 150km do Kelowny. V tuhle chvíli je v BC na 1100 požárů a začíná to bejt znát. Do Kelowny přijíždím za tmy, parkuju u nějakýho marketu a čus. Dlouhej den to byl.

Hned za Kelownou je Big White, docela známej bikepark, tak tomu dám šanci. Nemá cenu se rozepisovat, tady to je fakt slabota. Nicméně kousnu se a permici za 60 dolarů projíždím až do konce, sprcha na parkáči a hurá do Nelsonu, kde jsem domluvenej s kámošem Alexem Volokhovem, že mě trochu provede po okolí. A cestou tam už to začíná bejt fakt hustý. Těch dalších 300km projíždím totálně zakouřenou krajinou, viditelnost na 400-500m (když to přeženu) a slunce připomíná už jen velkej oranžovej flek. A tak to tady maj lidi dva-tři měsíce v kuse. Zas si řikám, jakou z prdele kliku máme na Vancouver Islandu, kde za celý léto nebylo vůbec nic! Kempuju v Rosslandu a ráno dávám asi hoďku a půl do Nelsonu, kde na mě čeká Alex. 

Potkáváme u něj doma, prej menší změna plánu a to že se místo Nelsonu pojede do Retallacku šejpnout a pojezdit fest lajna a jestli mi to nevadí. Jsem nasranej, ale když už se sem táhnu takovou dálku, mávnu nad tím rukou a tak ve složení já, Alex Volokhov, Kurt Sorge, Chris aka The Dude (to je parta co) a jeho štěně Irma (aka baby bear, když je D Důd v náladě) pakujeme Sorgeho Tundru a vyrážíme. Sorge platí celej trip, má tam na podzim nějakej videoprojekt pro Shimano, a tak že když mu to pomůžeme dát do kupy, pivo, jídlo a tráva jde na něj (škoda, že nehulim). Retallack je asi 2 hodiny od Nelsonu uprostřed ničeho a traily společně s fest lajnou dálších 30 minut džípem po servisce. Na skokách jsme okolo poledne a do 10-11 večer to ladíme, přece jen na to nikdo přes rok nešáhnul a odplevelit dopady dlouhý jak 14 autobusů dá zabrat. Přes noc zůstáváme poblíž skoků v jedný starý chatce bez proudu a bez vody, všude kolem haldy sutin a harampádí z dob dávno minulých, kdy se tady těžilo stříbro a kdo ví co, tohle místo má atmosféru! Ráno probíračka v potoce tekoucím přímo z tajícího sněhu nad náma a ikdyž jsem na studenou docela zvyklej, tohle bolí. Skoky naskakuju na 5-6 pokus, euforie ohromná, bohužel přesně v ten moment kdy začínáme bejt rozjetý přichází nepříjemnej vítr ze severozápadu (nebo z jihovýchodu? ty jo teď už fakt nevim) a to na skokách 15m plus nechceš. Takže nás Chris vyváží na jeden z vrcholů okolo, dáváme půl hodiny dlouhej trail zpátky k Retallack Lodge a balíme to. V Nelsonu jsme okolo 7mi večer, zůstávám přes noc a ráno směr Fernie. Nezapomenutelný dva dny, to teda jo!

Do Fernie dorážím lehce po poledni, je vyprahlo, tak si dávám siestu ve stínu u řeky a v podvečer vyrážím na kopec omrknout místní traily. Ze všech bilbordů okolo na mě útočej ty nejkrásnější panorama, jaký si dovedeš představit, díky požárům ale vidím bohužel jen obrysy toho všeho a šlapat na kopec ve 30 stupních a momentální kvalitě ovzduší rovnající se vyhulení krachle cigaret taky nic moc. Dávám nějaký flowčka, druhej den bikepark (kterej je sakra dobrej) a tradá na sever.

Původní plán je dát si 2-3 dny v Rockies, Banff, Lake Louise, Icefields Parkway a takový ty turistický věcičky. Podle radaru na předpověď kouře je to tak pade na pade, jsem dost na vážkách, ale nakonec to musím odvolat (tzv. kólnout), přeci jen je to dalších 1000km navrch s hodně, hoooodně nejistým výsledkem. Místo toho teda rovnou do Revelstoku za kámošema ještěrama Dočisem a Dančou. Je to 500km a na mapě Kanady asi 0,00 hovno. Ty vzdálenosti tady mě fakt bavěj, haha.

Zůstávám dva dny, pokecali jsme, pojezdili, ale i tady je situace dost špatná, takže jedu na západ směr Kamloops se zastávkou v Silverstar bikeparku, kde už by to mělo bejt zas snad o chlup lepší. Silverstar je pecka, společně se Sunpeaks a Whistlerem určitě nejlepší bikeparky v Kanadě, přes noc dokonce trochu sprchlo, takže podmínky top strop a celej den točím všechny traily do zblbnutí! Zůstávám až do zavíračky, která je behěm léta v 7 (od 10ti od rána to dá zabrat), balím cajky a jedu dalších 200km do Kamloops, kde jsem okolo půlnoci. Další den Sunpeaks, to je srdcovka, den na to Bike Ranch s kámošem Pavlem Hospodkou a tradá do Whisleru. Při průjezdu Lilloetem uprostřed noci vidím naživo jeden z požárů. Víceméně celá jedna strana hory vzdálená 2-3km je v plamenech. Představa, že jich tady je v tuhle chvíli na 1100, mě děsí.

Před Whistlerem se to naštěstí vybírá a tak jdu pěšo tůru na profláklý Joffre Lakes. 9 ráno a člověk nemá kde zaparkovat, krásnej příklad toho jak lidem naservírovat divočinu přímo pod nos! Už chyběj jen eskalátory a je to kompletní! Tak to nějak za dopoledne sfouknu, pak to prokletý klesání do Pembertonu, kde jsem minule skoro uvařil brzdy a už jsem ve starým známým Sea-to-Sky. Ve Whistleru zůstávám čtvrtek/pátek, něco bikeparku, něco piv s kámošema a protože mám ještě dva dny, beru to přes Sunshine Coast zpátky domů na Vancouver Island. Všeho všudy 16 dní a 3200km, dodž to dal bez ztráty kytičky (resp. bez ztráty jakýkoliv kapaliny), ten kouř to cestou trochu znepříjemňoval, ale i tak převažujou plusy. 

Zbytek léta pak probíhal tak nějak normálně. Ve škole jsme měli přes prázdniny pár projektů, který se samozřejmě nestihly, takže podlahy ve třídách se pokládaly odpoledne před začátkem školního roku a lavice se stěhovaly zpátky před prvním zvoněním, haha. Ale dopadlo to a mě začal druhej rok školničiny na St. Johns Academy.

Na začátku září jsem se rozhodl, že když tady ještě nějakej čas strávim (přiklepli mi víza na další rok), bylo by fajn se taky podívat domu. Ve škole to vzali úplně bez problému, takže první dávka vakcíny, měsíc na to druhá, 14 dní počkat jestli to přežiju (je to dobrý!), zabalit kolo, něco málo suvenýrů nakoupit a 24. října tradá zpátky za oceán! Na letišti ve Vancouveru trochu stres, když mě nechtěj uznat jejich vlastní očkování (nekecám!), ale nějak se to daří vyřešit, 12 hodin do Istambulu, 2 do Prahy a jsem tzv. na domácí půdě!

Začátek prosince a já dosedám zpátky na letišti ve Vanu. 6 tejdnů doma uteklo jak voda, bylo to krásný, ale nedá se nic dělat, škola mě potřebuje! Cesta zpátky byla asi takovej voser jako cesta domu, paní za přepážkou na imigračním je ale příjemná a místo na půl roku mi přiklepne víza až do konce 2022, to potěší! Vybalit krámy a druhej den pěkně s džetlegem jako krává zpátky do rachoty!

Na Vánoce jedu do Whistleru a už cesta tam je trochu výzva, neboť Tercel má 8 let starý univerzály gumy (ne, nehodlám do auta za 13 táců investovat) a co si budem, to na kanadskou zimu není úplně to pravý. Ale daří se a tak prožívám 24. prosince trochu důstojněji něž minulej rok kdesi v Nanaimu na parkovišti. Cestou zpátky zase čelím problému zmrznutí, v -25 stupních, 30km klesání a izolací z plechu v tom autě není úplně nejpříjemnějc. Ale je dobrý si to zažít, člověka pak jen tak něco nerozhodí. 

První dva tejdny v novým roce klídek, děckám se prodlužujou prázniny až do 10.ledna (za poslední rok mi přislo že v tý škole spíš nebyli než jo), no a pak se to stalo…je pátek 14. ledna, klasický zimní odpoledne, končím v práci, balím cajky a čelovku a jako už asi 100x předtím jedu do Duncanu na lokální kopec doťuknout svůj trail (aby tady po mě v Kanadě taky něco zůstalo). Vyškrábu se nahoru do lesa (od parkoviště a pár baráků asi 200m), rozsvítím čelovku, sluchátka a začnu přehazovat hlínu na posledním skoku. Je něco před pátou, v lese už pěkný šero, ale furt je tak nějak vidět. Po sérii několika pohybů krumpáčem čechrajícím hlínu a několika pohybů lopatou přesunující tuto hlínu z bodu A do bodu B zvednu hlavu a podívám se na vteřinu okolo sebe do černýho, temnýho lesa, tak jak jsem to za ten poslední rok, kdy sem chodím kopat (sólo, převážně za tmy po práci), udělal nepočítaně. Asi z toho, že jako lidstvo máme podvědomě strach z neznáma, asi z toho že vím, že jsem sám v noci v kanadský divočině a že se tady v noci po lese potulujou nejenom srnky a prasata, ale i velký šelmy. No a dneska mám to štěstí (štěstí?) a jedna taková se na mě přišel podívat. Na asi 15 metrů přede mnou sedí dospělá puma americká, čtvrtá největší kočkovitá šelma na světě, abslutně nehybně, pravděpodobně v myšlenkách, co doprdele dělám v jejím revíru. Ale na vysvětlování teď není čas. Po tom, co mi projede hlavou…ty vole vono se to fakt děje…a potom, co si sám nahlas řeknu – HLAVNĚ KLID (uff, hned je mi líp) pomalu sahám do kapsy pro nůž, lopatu přehazuju do levý ruky, sbírám klíče od auta a pomalinku, polehounku s čelovkou upřenou na to nádherný zvíře, vyklízím pole. Jen co zajdu za horizont, beru nohy na ramena div si tu kudlu nepíchnu do břicha, zamykám se na parkáčí v autě a rozdejchávám.  Druhej den se vracím pro zbytek věcí a stopy v bahně všude okolo velký jak dlaň připomínaj, že to nebyl jen sen. To co jsem dělal byla velká kravina a teď to vím…občas ale člověk potřebuje lekci aby si to uvědomil, tady to naštěstí dobře dopadlo. 

Co se týče zimy Vancouver Islandu, ta byla letos velice, velice příjemná. Napadlo jen jednou během Vánoc, za 14 dní to bylo pryč a od tý doby už ani vločka. Když pršelo, tak jen přes týden a na víkend bylo vždycky arůzo. Od začátku roku jsem se taky poohlížel po nějakým větším autě, ať mam na léto zase luxus v podobě pořádnýho campervanu! Jeden den se na marketplace objevilo 2001 GMC Safari, z fotek vcelku zachovalý, tak burcuju kámoše Dana Ferriho, kterej ví o autech snad úplně všechno (protože já vím úplný hovno) a jedeme se na to podívat. Od Dana dostávám zelenou, platím 2600 dolarů cash a vezu si domu další krám. Auto mi pak dalších pár tejdnů stojí nepřihlášený před barákem, sem tam něco udělám, ale nějak není čas a s cenama benzínu, který jsou na historickým maximu, budu radši živit 1.5tku čtyřválec než 4.3 šestiválec, to dá rozum.

Jaro bylo letos bez zlomený kličky, oproti minulýmu roku teda skoro celý propršelo (nebo spíš minulej rok byl byl vyjímkou, že tolik nepršelo), prodlouženej velikonoční víkend jsme strávili s partou Kamloops (sakra to je stejně nejvíc spot, každej emtébé gáj by to měl alespoň jednou zažít!), s kámošem Liamem jsme dali do kupy dvě videa (jedno jen tak a druhý pro Knolly, za který teď teda jako jezdím), ve škole jsme měli pár projektů, ale s tím jak se blíží konec roku tak většinu času jenom šolicháme okolí a dáváme záplaty všude možně, protože baráky z roku 1965 se pomalu (ale jistě) rozpadaj. Jo a někdy na začátku března se mi ve škole konečně rozjel mtb kroužek, kterej jsme s tělocvikářem plánovali už od podzimu a kvůli kterýmu jsem si dělal PMBIA level 1 instruktorskej kurz. Přihlásilo se nám devět kluků, nakonec jich zůstalo jenom 5-6, což bylo vlastně dobře, protože uhlídat partu 13-14ti letech puberťáků, to není prdel. Po pár lekcích na lokálním kopci přes trochu vostřejší traily v Duncanu a pár dirtparkách okolo jsme to dotáhli až na školní závody pro celou BC, kde teda moji hoši totálně vyhořeli (jojo, konkurence tady je velká), ale myslím, že dobrá zkušenost jak pro ně, tak pro mě. Takže to tak asi ve stručnosti co bylo. A tak jako Forest Gump v tý scéně když běžel přes Ameriku najednou zastavil a řekl…jdu domu…tak jsem i já  jednoho červnovýho rána vstal z postele řekl…jdu domu. 

Dneska je 15.června, ve škole jsem dal ke konci měsíce výpověď, prodal jsem svoji milovanou toyotu (ale koupil ji kámoš Dan Fleury, takže zůstává v krů a to je dobře) a poladil GMC dodávku, ve který plánuju od začátku července bydlet. Trochu se ve mě perou pocity, ale cejtím, že je čas jít zas dál. Kanada je super ale moc, moooc daleko od domova. V létě bych rád do Alberty, Crankworks ve Whistleru to je jasná páka, možná Washington a Oregon na otočku…no, uvidíme. Snad bude o čem psát abych to celý tak nějak uzavřel.

Tak zas za pár měsíců zduř!

Honzina

[Ukázat prezentaci]