No hele já nevím jak u Vás, ale tady je jaro v plným proudu, tak tomu dáme zas nějakou formu. Pohodlně usaďte, hoďte nohy na stůl a další (teda trochu nešťastná) část Honziny kanadskýho románu právě začíná!
Takže zpátky do ůnora…zima tady na Vancouver Islandu se pomalu ale jistě blíží ke konci, poslední záchvěv nastává někdy v půlce měsíce, kdy napadne přes noc asi 20 čísel (to mě trochu znervózní), ale tejden na to už je všechno pryč a můžeme si oddechnout, že je zas na pár měsíců vystaráno! V práci si domlouvám bydlení, škola má čtyři budovy intru, který ale po většinu roku zejou prázdnotou, a tak je mi od 1. března přislíbenej pokoj a už jen počítám dny, až zmizím od těchto svých (slušně řečeno) né zrovna čistotných spolubydlících (snad jenom boxer mi bude chybět). Jeden víkend ke konci měsíce si kupuju silničku (protože nohy se prostě musej točit!), týpka zkecávám z litru na sedmset a spokojenej se vracím domu, jak jsem zase pokoupil! Pak taky prodávám svoje emtébo, dávám to na marketplace za 5 táců s tím, že se toho “snad“ nějak zbavím, a ono ejhle, po tejdnu mě lidi atakujou zprávama a já bych si nejradší nafackoval, že jsem tam ještě nějakej ten stováček nepřidal. Ale tak zas to je rychle pryč a bez starostí. No a konec února je tady, kanoisti a kajakáři, který se u nás na škole poslední dva měsíce připravovali na olympiádu v Tokyu si sbalili svejch pár švestek (samozřejmě jsem popřál GUD LAK a HOUP TU SI JÚ ON TÝVÍ VAN DEJ) a já se mohl nastěhoval do poslední z bytovek se jménem Dwight na pokoj číslo 21 a dovršit tak další etapu svého života, protože pravým školníkem jest pouze ten, který ve škole i BYDLÍ (tak to bylo, je a bude)!
No řeknu Vám, bydlet na kanadský soukromý základce není zas tak špatný. Mám pro sebe víceméně celý jedno patro (akorát na druhý straně táhlý chodby bydlí fyzikář Steve s paní, který jsou ale úplně v pohodě), velkej pokoj s výhledem na školu a jezero, 4 sprchy, 4 hajzly, malou kuchyň a 3 další pokoje, kde můžu ubytovat kámoše a kde mám kola. K tomu samozřejmě veškěrý zázemí školy (prádelnu, fitko, tělocvičnu, dílnu a tak dááál) a snad i malej motorovej člun, co máme v přístřešku u jezera. Do práce minutu pěšky. A to všechno za nulu. Teda celej únor jsem se ptal, co mě to bude stát, pořádnou odpověď jsem ale nedostal a za 6 tejdnů co tu jsem mi nikdo z vejplaty nestrhl ani korunu, takže to beru jako celkem fajn benefit. Za podobnej setup bych ve Whistleru platil asi…no asi tak v tisícovkách dolarů, co jsem tak narychlo spočítal.
První tejden v březnu si beru den volna a frčím do Vancouveru vyzvednout na letiště nový kolo. Ve zkratce…ne, to vlastně nejde ve zkratce a rozepisovat se mi to nechce. Prostě ohromný díky Kamilovi a FDF Bikeshop, že se mnou celej ten proces absolvovali a Eriku Nagymu (to je taky dobrý, úplně cizímu člověku ze Slovenska jsem nechal poslat kolo za 120 a 5ku navíc s tím, že mi ho doveze :D) za doručení na druhou stranu zeměkoule. Povedlo se a já se zase utvrdil v tom, že lidi jsou fajn! Honzina samozřejmě nebude platit za taxi nebo uber, takže šup s krabicí na záda a pěkně 40 kiláků hromadnou zpátky na trajekt. No co Vám budu, už bych to neudělal. Ale všechno dobře dopadlo a já už si vozím prdel na svý nový devětadváce. Teda teď nevozím. Ale to zase předbíhám.
Co se ježdění týče, mohlo toho bejt víc, ale zas tak špatný to nebylo. Většinu volnýho času mi sežraly skoky…byl to záhul, ale konečně mám tak nějak hotovo. Lajna 7mi kousků, 2 malý, 4 velký a narychlovák (narychlovák do nikam, haha). Když bych se mohl vrátit na začátek, asi bych si postavil něco svýho, než předělávat starej public spot (víte jak to je). Nicméně zas mi to otevřelo dveře k ostatním, kam bych se jinak asi nedostal. Byl jsem na pár spotech v Nanaimu, ve Victorii a podíval se třeba i k Jordimu Lunnovi do garáže a pojezdil jeho airbag. Pár proček se vometlo i u mě na skokách, všichni uznale pokejvali hlavama, poplácali mě po zádech a to víte, to potěší. Co už ale tolik nepotěší je, že jsem momentálně out se zlomenou kliční kostí. No, bylo to asi takhle…
Od půlky února jsem už tak nějak jezdil, testoval, vychytával mouchy, tady něco přihodil, tady něco pozměnil, no prostě aby to jelo tak jak má. Na začátku března jsem měl už víceméně hotovo, skoky se zajely, pár pěknejch sessions proběhlo, a tak se dávám do kupy s týpkem jménem Jarrett (https://www.instagram.com/…ia/), jestli by mi nepřišel cvaknout nějaký fotky, ať taky lidi v čechách viděj, že Honzina není žádnej VOŠOUST a umí za to vzít! Dostávám info že jasná páka, tak se poslední pátek v měsíci scházíme okolo půl 5 dole na parkáči, my dva a pár dalších kluků z Victorie, je krásný odpoledne, teplo, čas už máme letní takže do půl 8mý světlo, liga! Skoky jedou jak nikdy, dáváme lehkej warm-up na obou stranách a že začneme na největším dirtu. Hrana-hrana 6,5-7 a slušný rozměry, lehce jsem ho ještě den předtím poladil a je to úlet, trochu levej hip (na moji stranu), jde za to brát neskutečně. Jarrett si hledá spot mezi stromama, my jezdíme, jednou to výjde jemu, jednou mě, ale něco málo máme. Tak řikám pome ještě jednou naposled, teď to tam fakt zalomim. Jenže zalamuju sebe. Bežim na rozjezd, rychle proskákat začátek, rychlost dobrá, beru za to, ale když jsem nejvíc bokem přichází výtuh (ano zlý, zlomyslný výtuh, všichni víme), čas se natahuje a já vim že to je v prdeli. Dopadám skoro na placku, pana/orel, ale bohužel, tohle nemám šanci odjet, šup přes řídítka na levý rameno, zlomek vteřiny, stojím na nohách a je to tady! Běhám dokola a řvu jak pominutej, držím se za rameno, před očima mi proběhne celej život, je konec. Moje nejhorší obavy se naplnily, jsem sám na druhý straně planety se zlomenou kličkou (v tom lepším případě), v tom horším s rozjebaným celým ramenem (panebože neeee). Zoufalství a ohromnej strach z toho co bude dál, pomalu upadám do bezvědomí…tak takhle nějak bych se ve stejný situaci zachoval pár let zpátky.
Zvedám se, koukám kolem sebe, vím kde jsem a co dělám, hlava se mi nemotá, to je dobrý znamení. Všechno v klidu, až na levou ruku. Hejbu s ní nahoru a dolu a cejtim, že je něco v nepořádku. Ta klička ani tolik nebolí, spíš rameno, ale nepanikařím a říkám hoši, potřebuju do nemocice. Okamžitě to balíme, jdu napřed, kluci mi berou kolo, věci a radši i všechno nářadí, mám takový tušení, že se tady nějakej čas neukážu. Dva kámoši mi vezou auto zpátky do školy a Jarrett se mnou jede do nemocnice. Na emergency fronta až ven, z nějakýho důvodu nemaj lidi v pátek odpoledne nic lepšího na práci než se rakvit. Čekáme na rentgen, kecáme a skoro bych až zapoměl, v jaký jsem situaci. Samotnýho mě udivuje, jak jsem v klidu. Jarrett odjíždí a mě po dlouhejch 6ti hodinách propouštěj s diagnózou zlomená kliční kost, ale drží u sebe, takže bez operace. Pár tejdnů klid a zase jezdíme. Jako průser by byl stát se to v době kdy jsem byl bez práce a bez bydlení. To by asi nastal ten první scénář. Takhle to bylo v pohodě.
Tak a od tý chvíle uběhly přesně 3 tejdny. Za tu dobu se nic moc nestalo, chodit a řídit naštěstí můžu (teda nevím co by na to řekli policajti), ale naštěstí nejsem od všeho úplně odřízlej. Ve škole to vzali v pohodě, dali mě na neschopenku a dokonce snad kápne i nějakej ten dolárek od státu! Teď v tejdnu na kontrole jsem dostal zelenou že můžu sem tam vyndat ruku z bandáže ale nespěchám, chce to čas. Dva tejdny zpátky jsem si taky pořídil zánovního gravela, tak se na něj jdu vždycky podívat když je mi smutno, pohladím si ho a hned je mi líp při představě, jak budu za pár tejdnů lítat kolem jezera. Člověk musí mít v takovejhlech situacích nějakej cíl, jinak se z toho zblázní, dyť to znáte.
No a to je asi ve zkratce všechno, co se za ty tři měsíce událo. Minulej víkend jsem tu měl na prázdninách Aničku, Símu a Kubu, partu z Whistleru u kterej jsem na podzim bydlel, tak to bylo fajn. Plzeňský teklo proudem, dali jsme kolečko po jihozápadě ostrova, pěkný to tam je! Každý ráno taky vykouknu z okna a čumim, jestli škola ještě funguje (čekal jsem kolaps hned první tejden co tam nebudu, ale nějakým způsobem pořád jedou). Kávec jsem omezil (kofein prej odebírá vápník z těla), ale úplně to nedám, je to moje jediná radost během dne a každej večer když usínám, nemyslim na nic jinýho, než jak se ráno pěkně voháknu, nasednu do svojí nadupaný V6 a sednu si v downtownu (jedna křižovatka a 5 krámů) v Shawnigan cafe na nejlepší americano v okolí (bez cukru, mlíka a podobnejch hovadin, tak jak to pijou pořádný chlapy!). Jo a taky jsem oprášil kameru a snažím se o víkendech kolektingovat nějakej ten futydž, abych taky udělal něco pro komunitu v tomto né moc produktivním čase. No. To je tak asi vše, v létě zas splácám další kus.
Honzina
Ps : pokud někdo neví, co vytočení noh znamená, zde je krátký úryvek z Wikipedie :
Vytočení noh (neboli také vytočení noch) je jedno z odvětví cyklistiky, při kterém cyklista urazí libovolný okruh (nejčastěji v oblasti bydliště) na libovolném jízdním kole (nejčastěji silničním) v libovolnou dobu (nejčastěji ve všední den v odpoledních hodinách) za libovolný čas (nejčastěji v řádu několika desítek minut až hodin). Podmínkou však je během tohoto procesu požít alkoholický nápoj (nejčastěji pivo, v chladnějších měsících pak tvrdý alkohol). Nestane-li se tak, nelze tento akt považovat za vytočení noh a jedná se o obyčejnou jízdu na kole.
